Jako malá jsem mělo v tomto ohledu jasno – má matka pro mě byla od úzkého věku autoritou, ztělesnění výchovy, respektu a samostnatnosti.

Vždy nás s bratrem nechala spadnout zadkem rovnou na zem, žádné velké životní rady jsem od ní čekat nemohla a již na základní škole mě v první třídě doprovodila slovy: “ vždyť domů snad trefíš, ne? Kup v sámošce rohlíky a dejte si je s Davidem, večer udělám žemlovku ,, dodala s diářem v ruce a notebookem v podpaží. Irena vždy tvrdě pracovala a já s údivem obdivovala její zápal, energii a schopnost kooridovat jak dvě děti, zaměstnance tak i mého otce.

Miroslav mi v mládí připadal jako otec který se svých dětí spíše straní, rodinné hodnoty byly pod příčkou užívat si volný čas po svém, Vánoce i Velikonoce s námi trávil snad jen z morálního hlediska. V dětství jsem velmi cítila absenci zájmu a lásky z jeho strany.

Co se týče hmotných věcí, nikdy jsem nestrádala. Rodiče nás dokázali vždy uživit a já jsem s Davidem nikdy neměla pocit, že bysme byli nějak ochuzeni od ostatních dětí. Nyní to jako dospělá vnímám na vlastní kůži, kdy musíte otáčet každou korunu a nejlépe tak, aby ostatní netušili, v jaké situaci jste.

Dokážu si to představit jako rodič?

S mým dospíváním a následným odletem z hnízda, kdy jsem já směřovala do Ostravy a můj bratr střídal Holandsko, Německo a jiné země, jsem si až ve svých 23 letech začala uvědomovat jistý komfort a považovala ho za jistotu, kterou mi rodiče musí zajistit.
Ale chyba lávky.

Více a více se mi stýskalo po automaticky plné lednici, čistém a vypraném prádle, teplé večeři a větách :

“ Dej mi pusu, jsem pořád Tvoje matka! ,,
“ Dáme si spolu kávu odpoledne? ,,
“ Mazlit se po dvacítce s mamkou není žádná ostuda! ,,

Věci už nebyly jistotou a já si více a více uvědomovala nadlidské schopnosti mých rodičů.
Trvalo mi pár měsíců, než jsem se naučila úplné samostatnosti a jak nejlépe nakládat s financemi i časem který netrávím ve své práci. Obrovská úleva je fakt, že se moji rodiče neskutečně milují.

Ale né tím zvykem, jaký je po 25 letech manželství, ale tou pravou a hořící láskou plnou něhy, smíchu, sarkasmu. Jako největší dar považuji právě souznění a harmonii dvou těl. Velmi si vážím jejich lásky a úcty k sobě jako k životnímu partnerovi. Pro člověka, který opustil domov ale cítí se pořád jako jejich dítě, je tatou souhra velmi důležitá.

Rodiče mi sice nikdy nedávali přehnanou péči a lásku, matka nikdy neorodovala u ředitele školy a můj otec pro mě nikdy nepřijel v noci na párty.

Ne.

Irena i Miroslav zažili obrat o 360 stupňů právě až s naším odchodem. U ukřičené a panovačné ženy se stala klidná a milující žena. Miroslav mi svou lásku ukazuje denně, na maličkostech i velkých věcech.

Jezdí spolu na wellness, koncerty, grilování a života si užívají plnými doušky. Jsem za to opravdu šťastná a všem vrstevníkům bych přála, aby své rodiče viděli přesně tak, jak je vidím já.

Rodiče mě hlavně v dospělosti naučili respektu a ukázali mi pravé štěstí života. Štěstí každý vnímá jinak a v něčem jiném. Já ho vidím v lásce kterou mohu sledovat a která se mi denně v různých podobách dostává.

Ukazujte dětem, ať mají jakýkoliv věk, co je láska a vzájemný respekt. Je to mnohem víc než jim hladit po pádu zadek. Nechte jít samotné nakoupit a během toho věnujte pozornost partnerovi. Já a můj bratr jsme ukázkou toho, že i tak to může fungovat.